Když vysvitly první jarní paprsky, dostala jsem pocit, že bych měla začít se zahradničením. Nechala jsem se svést řadou influencerů objevujících krásu a dostupnost přírodních přípravků.
Stráně zfialověly a zavoněly. Rozhodla jsem se pro fialkový sirup. Květy všude kolem a na polici zabalená kilovka cukru. Romantiku jen trochu zahalil mrak uvědomění, že přece bydlím v PANELÁKU! Ale co, fialky jsou všude, sluníčko svítilo a nadšení neustávalo.
Kolik fialek se vejde do hrsti???
V receptu stálo… „potřebujete 2 hrsti květů“. Analytický mozek na tuto otázku neuměl odpovědět. Při nasypání květů do dlaně vypadalo stejně jakékoli množství. Rozhodla jsem se utržené fialky počítat. Kvůli případnému opakování receptu a hlavně z nervozity, že mě někdo uvidí, jak se plazím po stráních mezi bytovkami a ničení společného majetku.
Hlavně, aby mě někdo neviděl!
Abych nevypadala před případnými obyvateli jako vandal, přibrala jsem k plátěné tašce na květy i fotoaparát. Své konání jsem tedy maskovala za uměleckou činnost. Musela jsem vypadat komicky, když jsem v kleče na mezi schovávala do klína tašku a neobratně sahala po foťáku, abych se zavřeným objektivem předstírala focení. Navíc jsem si nechtěných čumilů všimla vždy později než oni mě.
Se srdcem v kalhotách jsem v sebezapření natrhala svých 250 květů. Nutno říct, že jsem po svém vandalismu nezanechala téměř žádné stopy. Jako milovník přírody totiž přistupuju ke každému kvítku jako k živému tvoru. Tedy bylinkářka jak noha. V mé tašce se tedy ocitly zejména kusy zvadlé, nemocné, či jinak poškozené. Pravdou je, že s omluvami nebo nechťa jsem utrhla i pár krásných květů. Snad mi matka příroda odpustí…
Vrátila jsem se raději zadním vchodem. Kdyby náhodou…
Doma jsem se cítila jako babka kořenářka. 250 květů sice stále vypadalo jako malá hromádka, ale v určitém úhlu pohledu vytvořily nezanedbatelné množství. Fialky nádherně voněly. Těšila jsem se na reakce svého syna. Po dlouhém přemlouvání se od práce s bagrem přece jen k fialkám otočil. Zaujaly ho. Ihned je chtěl bagrovat, což ovšem neodpovídalo mým plánům. Pokračovala jsem tedy sama.
Bylo to snadné. Očistit květy, uklidnit se po panickém záchvatu, že je fialka jedovatá, najít vhodnou sklenici, očistit květy pod proudem tekoucí vody a nasypat do sklenice. Převařit vodu. Čekat nekonečně dlouho až voda zchladne. Zalít květy přece jen pořád horkou vodou. A dát sklenici do tmy.
A teď úkol nejdůležitější! Nezapomenout na sklenici a hlavně kam jsem ji uložila!
Druhý den….
Vzpomněla jsem si po 24 hodinách. A našla jsem ji. Sklenici s fialkami a krásně zabarvenou vodou. A vonělo to, no, při nejlepší vůli travou. Neklesala jsem na mysli. V návodech stálo, že se vše změní po ukončení procesu.
Užívala jsem si duhový koncert. Světle modrou vodu po přecedění. Petrolejovou barvu po rozpuštění půl kila cukru a 20 minutovém povaření. Přiblížil se mnou očekávaný nejoblíbenější bod. Přidání kyseliny citronové, která by měla sirupu dodat příjemnou kyselkavou chuť a onu pověstnou fialovou barvu.
Kolik barev vlastně je…
Na barevné divadlo jsem pozvala dvou a půl letého syna i manžela, coby fotografa onoho zázraku. Syn si ihned našel novou zálibu – bagrování kořenek a jejich obsahů. V zoufalství jsem jej nalákala na možnost vsypat tam onen činitel, který promění barvu, načež k rozsypanému koření přibyla i kyselina citronová. Dosypala jsem tam několik krystalků od oka a křičela na manžela, ať rychle fotí, aby sirup nezměnil barvu bez nás.
Byla to nádhera. Máme krásný růžový sirup, který voní, no, přinejlepším vůli, řekněme travou. A chutná…hmmmm…podobně. Ale ta barva… Věřím, že nám bude zdobit parapet ještě hodně dlouho
Recept
Co nejvíc květů, ať nedopadnete jako já (250 ks je minimum)
Na 1 l vody
1 kg cukru
10 g kyseliny citronové (příp. zakápnout citronovou šťávou, ale dřív se zkazí)
Jsem maminka na mateřské dovolené. Mám dva úžasné kluky a jednoho muže a chtěla bych pro ně lepší svět. Co to je? To se snažím objevit už několik desítek let. Pojďte objevovat se mnou. A začínáme vodou a zvukem. Mé lásky :-).