To jsem já
Kdo jsem?
Jsem šťastná maminka dvou kluků. Nejmladší se narodil před pár měsíci. K oběma dětem vedla trnitá cesta. A vlastně komplikace provázely i cestu k samotnému rodinnému životu. Vše, co jsem zažila, mě posílilo. Pomohlo mi to poznat sama sebe a objevit, co je v životě důležité.
Jak můj příběh začal?
Dlouho jsem neměla partnera. Naučila jsem se užívat života o samotě. Ten, kdo to zažil ví, že to má své výhody i nevýhody. Já se postupně naučila radovat z těch výhod. Možnost si uklidit podle sebe nebo vůbec neuklidit, rozvalovat se v posteli podle libosti. Jít kamkoli bez výčitek a kdykoliv se vrátit v jakémkoliv stavu. Spousta volného času na tvoření, výlety a kulturu.
Narážela jsem však na řadu problémů. Zejména mi chyběl hrdina schopný zachraňovat mě před nebezpečím. V mém případě před kobylkami navštěvujícími občas můj byt ve čtvrtém patře v centru města. Drobné opravy kohoutků, elektroniky, pojistek či sestavení nábytku jsem si obstarala sama. Že je něco špatně jsem si uvědomila, když jsem vzala do ruky motorovou pilu.
Onen impuls přišel ve chvíli, kdy mi vyhasla karma.
Nemyslím nic mezi nebem a zemí, jen ten plynový spotřebič, který ohřívá vodu. Zpočátku jsem si ohřívala vodu v hrnci a těšila se z toho, jak si člověk zvykne na všechno. Plamínek jsem poprvé zapalovala s vědomím toho, co se všechno může stát. Pro případ výbuchu o mé aktivitě věděla kamarádka a zároveň kolegyně, která měla jasné instrukce. Při druhém výpadku jsem se rozhodla, že už tu karmu nechci řešit sama.
Konečně věci nabraly rychlý spád.
Možná až moc. Do týdne jsem našla partnera, do měsíce jsme se navzájem seznámili se svými rodinami a za dva měsíce jsem byla těhotná.
A taky přišly ty největší zkoušky. Miminko se přestalo vyvíjet a mezi Vánocemi a Silvestrem jsem absolvovala první zákrok. Přestože to nebylo to nejhorší, co se mi v životě stalo, zastihla mě tato zkušenost naprosto nepřipravenou. Nechápala jsem, proč se to stalo. Poprvé jsem se dověděla, že stvořit život není žádná samozřejmost a kolik žen to už potkalo. Je to něco, o čem se nemluví. A taky já jsem, po pár dnech, s bolestí na těle i na duši, přišla do práce a tvářila se, že se nic nestalo. Jen abych někoho neobtěžovala svým smutkem.
Ale co tě nezabije, to tě posílí
Uvědomila jsem si, co je v životě důležité a práce to není. Zjistila jsem, jak je náš vztah s partnerem navzdory krátké době pevný. Přeskládala jsem kompletně svůj hodnotový žebříček a stal se ze mě nový člověk. Zkušenost jsem v sobě uzavřela za několik dlouhých měsíců, kdy jsem pokorně přijala smrt svého prvního dítěte a zapálila svíčku. Za pár měsíců jsem čekala svého prvního syna.
Tobík byl skvělý. Dokonce bylo možné s ním studovat doktorát a učit na univerzitě hudební teorii. Rozvíjela jsem se, byla jsem kreativní a měla čas na tvoření. Vznikl projekt Svět kapek o vodě, jejích vlastnostech. Chtěla jsem personifikovat vodu, dát jí duši, vzbudit v lidech soucit a potřebu ji chránit.
Období covidu přineslo řadu změn. Výuka se přesunula do online prostoru, což s malým zvídavým dítětem v malém bytě bylo peklo. Do toho jsem znovu otěhotněla a přerušila studium. Byl to rok, na který nerada vzpomínám. Těhotenství se nepovedlo. Ani to další, po třech měsících. Pro zachování duševního zdraví jsem se vrátila do zaměstnání. A snažila se pracovat za tři. Pak jsem si začala vážit sama sebe a podala výpověď.
Pozitiva
Z práce jsem odešla odhodlaná věnovat se tomu, co mě baví a svým dětem. Díky covidu jsem měla víc času pracovat sama na sobě. Díky válce na Ukrajině jsem přišla na to, jak je důležité nelpět na věcech. A také nebýt závislá na systému a dokázat si poradit. Být soběstačná.
Díky absenci stresu jsem znovu otěhotněla. Mohu začít zase znova. Porod stál opět zato, ale to už je jiný příběh.
Mé cíle?
Milovat vodu, milovat hudbu včetně hudební teorie. A taky soběstačnost, což je pro mě nezávislost na tom, co se děje jinde.
Takže jízda začíná...
