To je pojem skloňovaný v poslední době horem dolem. Jak jsem se ale k tomuto tématu dostala já?
Bylo to někdy na konci února 2022. Právě jsem se potýkala s covidem a dodělávala u toho uzávěrky do práce. Postupně jsem odpadávala únavou a bolestmi hlavy a opět se vracela dodělat nutné věci. Kvůli karanténě jsem nemohla vystrčit paty. Občas si uvědomovala svou smrtelnost, když jsem četla možné scénáře svých náhlých bolestí na plicích. A také, jaký by měla moje smrt vliv na malého syna.
Bylo to někdy na konci února 2022. Právě jsem se potýkala s covidem a dodělávala u toho uzávěrky do práce. Postupně jsem odpadávala únavou a bolestmi hlavy a opět se vracela dodělat nutné věci. Kvůli karanténě jsem nemohla vystrčit paty. Občas si uvědomovala svou smrtelnost, když jsem četla možné scénáře svých náhlých bolestí na plicích. A také, jaký by měla moje smrt vliv na malého syna.
A do toho vtrhla ruská vojska na Ukrajinu. Zavřená v bytě se zapnutým zpravodajstvím jsem spřádala možné scénáře světové budoucnosti. Tehdá se skloňovaly mnohé varianty. A mnohé další se vytvářely v mé mysli.
Když se mi udělalo trochu lépe, musela jsem pryč z bytu, ze sídliště, z města. Mezi stromy, do probouzející se přírody. Jak jsem se vzdalovala, představovala jsem si, kde by začínala bezpečná vzdálenost před případnými nepřáteli. Odkud by nám už nehrozily následky bombardování. Kde by se asi skrývali cizí vojáci…
A u toho si pořád opakovala, že každá negativní emoce, jakékoliv zlo, všechno špatné jde s trochou snahy proměnit v něco pozitivního. To hlavní, co mě svírali a vnucovali mi neodbytné myšlenky byl strach.
Čeho se bojíš?
Opakovala jsem si. Je to smrt? Náš primární strach? Ale to vlastně není úplně ono. Po smrti už mě nemusí zajímat žádná válka a utrpení. Představovala jsem si, kam budeme utíkat, až přijde nějaký útok a co s sebou vezmeme. Co budeme potřebovat. Co vlastně člověk potřebuje k životu. A pak mi to došlo.
Ten problém pramení ze lpění.
Lpíme na tom, že máme teplou vodu, že máme po ránu dobrou kávu. Že máme za každých okolností dostatek potravin. Uvědomila jsem si, jak hromadím věci jen ze strachu, že je jednou budu třeba potřebovat a nebudu je mít. Spousta utrpení plyne jen z toho, že na některých věcech lpíme. Lpíme na určitém standardu našeho života.
Představovala jsem si, bez čeho bych se skutečně neobešla. V tomto případě bez koho. Bez svých blízkých. Všechno ostatní jde vybudovat znovu, nahradit, případně zvyknout si na novou skutečnost.
A bez čeho by na světě bylo zle? Bez lidské dobroty.
Pokud budu mít kolem sebe své blízké a lidé budou na sebe laskaví a budou si pomáhat, dokážu být šťastná.
Moje úvahy mě dovedly až k přemýšlení o vlastní soběstačnosti. Co bych si dokázala obstarat sama? Zvládnu si obstarat jídlo, vytvořit oblečení, postavit přístřešek? Co k tomu budu potřebovat? Co z toho mám běžně k dispozici? Co všechno najdu kolem sebe, v přírodě.
Takto vznikaly mé myšlenky. Od strachu, přes opouštění ulpívání, po soběstačnost. A odtud k udržitelnosti. Abych mohla znovu tvořit a být soběstačná, potřebuju zdroje, zdravou a bohatou přírodu. A tak jsem se dostala až k udržitelnosti. K potřebě udržovat planetu v co nejlepším stavu. Protože když se postaráme o planetu my, postará se i ona o nás.
Jsem maminka na mateřské dovolené. Mám dva úžasné kluky a jednoho muže a chtěla bych pro ně lepší svět. Co to je? To se snažím objevit už několik desítek let. Pojďte objevovat se mnou. A začínáme vodou a zvukem. Mé lásky :-).